Projekt Comenius

Ve školním roce 2009/2010 jsme se stali partnery projektu Comenius s názvem Europian Cities as Our Homes. Jak název napovídá, naši studenti i učitelé by v rámci tohoto projektu měli poznat, jak se žije v jiných částech světa, jak fungují jiné školy, jaké jsou kulturní, náboženské i politické zvyklosti v zemích a především městech jednotlivých partnerů. Našimi partnery jsou v tomo projektu následující školy

  • Gimnazjum nr 9 im. Jerzego Waldorffa w Poznaniu, Poznaň, Polsko (koordinátor celého projektu)
  • Instituto de Enseñanza Secundaria Berenguela de Castilla, Bolaños de Calatrava, Španělsko
  • Escola Básica do 1º Ciclo com Pré-Escolar da Nogueira, Camacha, Portugalsko
  • Sema Cengiz Büberci Anadolu Meslek ve Kız Meslek Lisesi, Samsun, Turecko

 Zobrazit místo Comenius na větší mapě

 Projekt nabízí studentům a učitelům možnost pracovat společně na tématech, o která se zajímají, získávat a zlepšovat dovednosti v týmové práci či společenských vztazích, plánovat společné aktivity a používat nejmodernější informační technologie. V průběhu dvou let studenti zapojení do projektu postupně navštíví všechny čtyři partnerské školy.

Ve dnech 17.10.2009 až 24.10.2009 proběhla v Poznani schůzka partnerských škol, na které se seznámili zástupci škol, domluvili se na tématech, realizaci projektu a vypracovali formulář s žádostí o schválení společného projektu. Nejdůležitější částí jednání bylo vypracování tématu projektu.

Ve dnech 12.4. až 19.4.2010 proběhlo setkání v Portugalsku.

Zprávu o pobytu najdete zde.

Setkání v Českých Budějovicích se uskutečnilo od 14.6. do 20.6.2010.

Výjezd našich studentů a učitelů do Španělska od 26. 10. do 31. 10. 2010.

Turecko jsme navšívili 2. až 8. 5. 2011.

 

Výjezd do Španělska (očima jedné ze studentek)

Naše škola je už druhým rokem zapojena do projektu Comenius. Spolu s naší školou, jsou v něm další školy z Polska, Španělska, Portugalska a Turecka. Projekt Comenius má nám studentům pomáhat nejen bořit předsudky k ostatním kulturám a národnostem, ale hlavní myšlenkou je rozvoj naší angličtiny. Každoročně je pořádáno několik výjezdů, vždy do jedné ze zemí. Vybrané skupiny studentů a učitelů se sejdou a tráví společný týden. Během toho se konají různé exkurze a výlety po navštívené zemi. Studenti jsou ubytováni v rodinách a učitelé v hotelu.
Poslední týden v říjnu jsem i já vycestovala. Měla jsem štěstí, protože tentokrát byl výjezd do Španělska, což je stát, kam jsem se vždy chtěla podívat. V následujících řádcích bych vás všechny ráda seznámila s událostmi a zážitky, které mě za ten týden potkaly.

Úterý - cesta plná nervozity a očekávání

V úterý časně ráno nás objednaný autobus odvezl na pražskou Ruzyni. Letadlo mělo odlétat v 13:45, avšak z neznámého důvodu měl let 40 min zpoždění. Navzdory tomu jsme stihli všechny navazující vlakové spoje v Madridu, a tak jsme v 21:00 úspěšně vystoupili z vlaku na nádraží ve městě Ciudad Real. Zde už nás čekaly rodiny studentů, u kterých jsme měli bydlet. Ani jsem se nestačila rozloučit s ostatními a už jsem seděla v autě, které mě odváželo do Bolaňos de Calatrava. Stejným směrem jeli i ostatní studenti, jelikož v tomto městě sídlí partnerská škola a bydlí zde i většina studentů. Jediný, kdo zůstal v Realu, byli učitelé. Ti bydleli s učiteli z ostatních zemí v hotelu.
Musím uznat, že jsem se dostala opravdu do skvělé rodiny! Jejími členy byla maminka (Maria Chesus), tatínek (Anchel), syn (Manuel), dcera (Carmen) a nejmladší syn (Ernesto). Spolu se mnou bydleli v rodině ještě dvě Turkyně (Sena a Berke). Už ode dveří mě všichni členové vítali a nadšeně objímali. Až později jsem pochopila, že místo našeho podávání ruky, se Španělé seznamují objetím a polibky na tváře. Po seznámení jsme všichni společně usedli ke stolu, kde byla připravená večeře. Ta obsahovala ovoce, zeleninový salát, několik druhů ryb. Také jsem měla možnost ochutnat jedno z národních jídel. Tím byla omeleta z vajec, v níž byly nastrouhané syrové brambory. Bohužel tato kombinace opravdu neseděla mým chuťovým buňkám, avšak i přesto jsem vše snědla. Po večeři jsem předala rodině dárky, které jsem přivezla. Byly to maličkosti i větší věci, které určitým způsobem reprezentují naší zemi a jižní Čechy. Po večeři jsem se osprchovala a po cestě opravdu unavená jsem ulehla do postele v Carmenině pokojíku. Byla jsem tak unavená, že jsem si ani nestihla uvědomit první dojmy a už jsem spokojeně spala.




Středa - kouzelné město Toledo

Středeční ráno jsem vstávala sice později, než kdybych šla do školy v Čechách, ale jelikož jsem šla spát pozdě, tak se mi z postele vůbec nechtělo! V osm hodin nás čekal před školou autobus, kterým jsme jeli do Ciudad Realu. Tam k nám přistoupili učitelé a pokračovali jsme do Toleda. Hned po nástupu jsem si s učiteli a ostatními vyměnila první dojmy a pocity. Všichni byli nadšení a spokojení. Každý z nás byl ale příliš unavený na to, abychom vedli nějaké dlouhé konverzace, a tak po chvíli všem padla hlava na opěrátko a dospávali jsme úterní spánkový deficit. Naštěstí bylo Toledo od Bolaňos 100km, takže jsme měli opravdu dostatek času vyspat se.
Zhruba po desáté hodině jsme byli na místě. Celí rozespalí jsme vyskákali z autobusu a překvapeni teplotou, jsme se zahalili do svých svršků. Pan průvodce nám anglicky  pověděl něco málo o historii města. Největší zajímavostí je asi to, že v Toledu, kde bydlí zhruba 80 000 obyvateli, se nachází 81 kostelů. Když jsem se rozhlídla po městě, silně mi připomínalo náš Český Krumlov. Stejně jako Krumlov je Toledo lemováno řekou a jeho historie čiší z každého koutku. Naše první kroky vedly na hlavní náměstí ve městě, odkud jsme pokračovali do katedrály. Její prohlídka s výkladem nám zabrala více než jednu hodinu, a přesto jsme nestihli objevit všechny zákoutí a krásy, kterých byla tato stavba opravdu plná. Z katedrály jsme vyšli zhruba kolem jedné hodiny a všichni členové české výpravy jsme se těšili, že si konečně dáme od rána slibovaný oběd. Trochu jsme se však přepočítali, protože denní režim Španělů se od našeho docela lišil. Zjistili jsme, že jíst kolem ve dvanáct, není normální a kolem druhé hodiny odpolední je to tak akorát. A tak jsme pokračovali v prohlídce města. Další na řadě byla židovská synagoga. Po jejím prohlídnutí jsme došli do jedné z mnoha restaurací, ve které už na nás čekal připravený oběd. Každá země měla jiné menu, podobné svým zvykům a tradicím. Česko dostali hovězí maso s houbami. Přílohu představovala nakrájená bageta. Jako zákus jsme dostali sýr politý šťávou z lesního ovoce. S plnými žaludky jsme se samostatně vydali na prohlídku města. Rozchod trval dvě hodiny, během kterých jsme se měli dostat na místo, kde nás vysadil autobus. Tento čas využili mnozí k nákupům suvenýrů a focení míst, která předtím nestihli.
Pak už nás čekal návrat do Bolaňos. Všichni opět znavení celodenním chozením, se usadili na svá míst a buď usnuli, nebo alespoň relaxovali. Po příjezdu domů jsme se všichni rozešeli svým směrem. Byli jsme ale domluvení, že večer se všichni studenti sejdeme v pizzerii. Tak se také stalo. Musím uznat, že jsme si užili opravdu hezký a veselý večer. Po dlouhém přemlouvání svého ubytovávajícího Manuela, jsme se zhruba v jedenáct hodin v noci konečně zvedli a šli domů. Než jsem se dostala do postele, uběhla další spousta času. Takže moje naděje, že se ten den konečně vyspím, se opět rozpustily, jelikož druhý den jsme vstávali opět brzy.



Čtvrtek - den ve španělské škole

Čtvrteční den začínal v půl deváté, kdy jsme měli sraz ve španělské škole. Jeho hlavní náplní bylo, poznat, jak probíhá výuka ve škole v jiné zemi. Jako první jsem s Manuelem zavítala na hodinu španělštiny. Paní učitelka byla velice příjemná a snažila se komunikovat anglicky. Měla jsem se představit a něco o sobě říct. Bohužel angličtina paní učitelky byla opravdu jen základní úrovně, takže jsme neměli šanci moc si popovídat. Po této hodině následovala výtvarná výchova. Už když jsem vstoupila do učebny, kde výuka probíhala, nestačila jsem žasnout. Všechny stěny byly oběšené všemi možnými obrázky a výtvory žáků. Když jsem si vzpomněla na naše výrobky, začala jsem se skoro stydět. Španělé na této škole byli opravdu výtvarně nadaní! Pak už do třídy vstoupila další vyučující a hodina začala. Opět jsem se musela představit a povyprávět o sobě a Česku. Tato paní učitelka naštěstí už uměla mnohem lépe, takže komunikace byla snadná a příjemná. Po představení došlo na samotnou výtvarku. V té zrovna probírali impresionismus. Aby nezůstalo jen u povídání, ale byly za námi vidět i nějaké výsledky, rozdělili jsme se do skupinek po třech, ve kterých jsme zpracovávali zadaný úkol. Tím bylo nakreslit na kousek velkého papíru jakýkoliv obrázek a pak část výkresu přehnout. Přehnutí však muselo být tak, aby následující člověk mohl navázat na nějakou jeho část. Když jsme pak papír rozbalili, opravdu jsme se pobavili nad tím, jak odlišné jsou naše fantazie.
To už ale pomalu zvonilo a následovala přestávka na svačinu. Španělské děti si ji nenosí z domova jako my, ale kupují si namazané bagety ve školním bufetu. Vybírat mohou z několika druhů. Po tomto občerstvení jsme se přesunuli do školní knihovny. Tam už byl nastoupený školní sbor, který nám zahrál opravdu krásný koncert. Po něm už nás čekal pan učitel na informační technologii, který nám promítl anglický dokument o globálních problémech země. Ten všechny zaujal natolik, že když se ozval školní zvonek, všichni vzdychali, že chtějí vidět film až do konce. To však nebylo možné, protože nás čekala poslední hodina. Tou byla matematika. Paní učitelka byla opět velice vstřícná a milá. Zadávala nám anglicky slovní úlohy na logické přemýšlení a my jsme je opět ve skupinkách řešili. Při tomto úkolu jsme se opět velmi zasmáli. Avšak přes nenáročnou a nevšední výuku nás to už začalo ve škole nudit.
Nejen proto jsme se kolem půl druhé odpoledne vyřítili ze školy jako neřízené střely a rozprchli se domů. Když jsme s Manuelem přišli domů, už nás čekala maminka s obědem. Tím bylo další národní jídlo - žlutá rýže s mnoha druhy masa, jako je kuřecí, vepřové, mušle, ryby a další mořské plody. Maminka však věděla, že mořská plody ani já, ani Turecké holky nejíme, a tak použila jen kuřecí maso. Toto jídlo bylo podstatně lepší, než ona vaječná placka! Doobědvali jsme zhruba v půl čtvrté a měli jsme volné odpoledne. To jsme využili k debatování o různých problémech Španělska, Česka a Turecka. Srovnávali jsme ekonomickou a politickou situaci, náboženství, počasí či postavení muže a ženy ve společnosti. Bylo to opravdu příjemně strávené odpoledne.
Večer jsme s rodinou vyrazili do města Almagro, které bylo jen kousek od Bolaňos. Prohlídli jsme si opět jeho historickou část a památky. Kolem deváté hodiny večer jsme se vrátili domů. Jelikož měla mamka moc práce, tak jsem řekla, že uvařím večeři. S tímto nápadem všichni souhlasili a poručili si uvařit špagety. Jelikož je to opravdu lehké jídlo, tak jsme se během chvilky všichni už cpali u stolu. Všichni jídlo chválili a malý Ernesto prohlásil, že u nich musím zůstat a budu mu vařit. To mě opravdu potěšilo a lehnout jsem si šla dobrým pocitem.



Pátek - země Dona Quichotta

V pátek ráno nás opět před školou čekal autobus. Tentokrát jsme jeli do města Castilla-La Mancha, které naštěstí nebylo tak daleko jako Toledo, takže jsme jeli asi jen hodinku. Tato země je celosvětově proslulá díky Donu Quichotteovi a jeho větrným mlýnů. Těch je v této oblasti opravdu hodně. Autobus nás vysadil na vrcholku města, kde bylo asi 15 mlýnů na jednom místě. Je to známé turistické místo a na nás už zde čekala paní průvodkyně. Ta nám povídala o historii i současnosti mlýnů, avšak neuměla ani slovo anglicky. Tak povídala španělsky a jedna ze španělských učitelek nám překládala do angličtiny. Bohužel akustické podmínky byly velmi špatné a paní mluvila dost potichu, takže jsem rozuměla každé páté slovo, z čehož se moc pochopit nedalo. Avšak pohled na tak krásné stavby mi ke spokojenosti úplně stačil.
Po prohlídce mlýnů jsme se přesunuli dolů do města, kde jsme navštívili vinotéku. Nejprve jsme byli provedeni všemi prostory, kde probíhá výroba vína a pak následovala samotná ochutnávka. My, jakožto nezletilí jsme dostali jen vinnou šťávu, což mně osobně ale vůbec nevadilo, protože mi chutnala mnohem víc, než víno. Když se všichni dostatečně napili a občerstvili, měli jsme možnost koupit si nějaký suvenýr v obchůdku, který patřil k vinárně. Tuto možnost využila většina studentů i učitelů, a tak se nám tato exkurze docela protáhla.
To už se ale přiblížila opět odpolední hodina, a tak jsme se přesunuli k restauraci, kde měli učitelé objednané jídlo. My studenti jsme ale zůstali venku a vybalili svačiny, které jsme dostali od svých náhradních rodin. Jelikož si Španělé na obědvání a posezení u jídla opravdu potrpí, tak vyšla skupina všech učitelů z restaurace až před pátou hodinou odpolední. Všichni jsme nastoupili do autobusu a vraceli se zpět domů.
Jelikož páteční večer byl poslední ve Španělsku, zůstali jsme všichni doma a byli s rodinami. K poslední večeři uvařila Manuelova mamka opět ryby a zeleninový salát. Po večeři, jsme všechny tři ubytované dostali od rodiny dárek na památku. Mimo jiné jsem pro sebe a svou rodinu dostala sochu Dona Quichottea, olivový olej či typickou španělskou bonboniéru Ferrero Rocher. V sobotu ráno jsme odjížděli velmi brzy, a tak jsme se šli všichni umýt a spát. Přestože jsem bydlela u úžasné rodiny, tak už jsem se neskutečně moc těšila domů.

 

Sobota - cesta domů

 V sobotu ráno jsem vstávala v pět hodin ráno. To pro mě není problém, protože do školy takhle vstávám každý den, ale spát chodím značně dřív. Jelikož jsem se v pátek dostala do postele opět až před půlnocí, vstávalo se mi těžko. Avšak myšlenka na to, že večer už budu usínat ve vlastní posteli, mě hnala vpřed. Osprchovala jsem, dostala snídani a svačinu na cestu domů. Před sedmou hodinou ranní se celá česká výprava sešla na vlakovém nádraží v Ciudad Real. Rozloučili jsme se se svými náhradními rodinami, naposledy zamávali a nastoupili do vlaku, který nás měl odvézt do Madridu.

Kolem desáté hodiny jsme se dorazili do odbavovacích prostor. Jelikož naše letadlo odlétalo v 10:45, byli jsme docela nervózní, když jsme spatřili obrovské fronty před pasovou kontrolou. Naštěstí má madridské letiště zavedený dobrý systém, takže fronty postupovaly rychle a po půl jedenácté jsme nastupovali do letadla. Let byl klidný a vše proběhlo podle plánu. Nedovedete si představit ten nádherný pocit, jaký jsem měla, když jsem v Praze na Ruzyni vystoupila z letadla. Dýchala jsem český vzduch, četla české nápisy a jedla naše jídlo. Teď už nás čekal jen přesun na vlakový spoj, který nás dovezl až do Českých Budějovic. Zde jsme se vrhli ke své rodině a skoro bez rozloučení jsme celí šťastní odjížděli do svých domovů.

 



Zopakovat nebo nikdy více?

Jsem moc ráda, že jsem se mohla podívat do Španělska. Vždy jsem se tam chtěla podívat a díky Comeniu jsem dostala šanci, za což jsem opravdu vděčná. Před odjezdem jsem si představovala, jaké to bude, strávit týden v cizí zemi, v podstatě bez kontaktu s rodinou a přáteli. Bála jsem se, že se dostanu k někomu, s kým si nebudu rozumět a těžko spolu vyjdeme. Můj strach se ale naplnil jen z malé části. Manuelova rodina mě přijala velmi vstřícně a skvěle jsme si rozuměli. Zvláštní je, že mnohem více než s Manuelem, který mě ubytovával, jsem komunikovala s jeho sourozenci Ernestem a Carmen. Jak jsem říkala, spolu se mnou bydlely v rodině také dvě Turkyně - Sena a Berke. S těmi jsem si ale moc neporozuměla. Obzvlášť Sena mi drásala nervy, ale bohužel nejen mě. Její chování ke konci pobytu vytáčelo úplně všechny. Cokoliv dostala za jídlo, tak odmítla a řekla, že je hnusné, takže ho jíst nebude. Místo něj si poručila tabulku čokolády. Nejedla nic jiného a nic jí nebylo dost dobré. Při nákupech dělala Manuelově mamky scény, co smí a nesmí koupit, což mi přišlo značné neslušné a nevhodné. Opravdu u ní bylo vidět, že je to rozmazlená holka, která by nad sebou potřebovala pevnou ruku. Když jsem během pobytu ale poznala zbytek turecké delegace, došlo mi, že toho chování budou mít asi v genech. Všichni se chovali neskutečně protivně a vytvářeli si uzavřenou komunitu, do které nikoho nepustili. Vzhledem k tomu, že mi Carmen i její rodiče několikrát kladli na srdce, že se musím vrátit, slíbila jsem jim, že pokud to půjde, tak v létě přijedu.
Španělsko jako země, mě však moc nenadchla. Nikde nic, všude jen vyprahlá půda a občas pár nařádkovaných olivovníků. Nevím, zda to bylo tím, že jsme byli ve vnitrozemí, které nebylo orientované na cestovní ruch. Na druhou stranu jsem ale měla šanci poznat pravou tvář španělské krajiny. Zvyky Španělů jsou také značně odlišné od našich. Španělé jsou velmi společenští a komunikativní. Oproti Čechům si rádi povídají i s úplně cizím člověkem a pro druhého by se rozdali. Zvláště velký problém pro mě představoval jejich denní režim. Vstávají kolem sedmé hodiny ranní, nasnídají se a jdou do práce. Oběd mají doma kolem druhé až třetí hodiny a stráví u něj minimálně dvě hodiny. Potom odchází zpět do práce. Z té se vrací zhruba v půl desáté večer. To znamená, že večeří mezi desátou až jedenáctou hodinou. Takže do postele jsem se dostávala nejdříve kolem půl dvanácté. Vstávání v šest hodin ráno potom opravdu nebylo příjemné.
Avšak přes všechny tyto odlišnosti a nezvyklosti jsem moc ráda, že jsem měla šanci vyjet a strávit týden ve Španělsku. Přineslo mi to spoustu zkušeností a zážitků. Ať už pozitivních, či negativních.

Let's go to Spain

Last week in October, I went with my school to Spain. We flew from Czech to Spain on Tuesday afternoon. At nine o'clock p.m. we came to Spain. There waited families for us and took us to their home where we had a dinner talked. I lived by Manuel's family.
On Saturday we went to city Toledo. It's very nice and historic town with 81 churches. We saw a cathedral and a sunagogue there. Then we had a lunch in a restaurant and free time. In the evening we went with other students to pizza parlour in Bolaňos.
On Thursday we were in Spanish school. There we had Spanish lesson, art lesson, we watch to a concert and then we had math. At two o'clock p.m. were we at home and there cooked Manuel's Mum a typical Spanish lunch. It was yellow rice with chicken meat and see-food. In the evening we went to Almagro. It was very fine, because in Almagro is lots of nice places and churches. When we returned home I cooked spaghetti for dinner.
On Friday we took a trip to Castilla-La Mancha. There had we an excursion in windmills and bodega. Then we had possibility to buy a souvenir and went home. Because on Saturday morning we left, we stayed with families and talked.
I'm happy, that I could go to Spain, because I always wanted see Spain. Spaniards are very friendly and lovely people. I want go there again, because Manuel's family said me: Simona, you must come back!

Mapy navštívených míst

Madrid - město, kam jsme přiletěli z Prahy.




Ciudad Real - město, kde byli ubytovaní všichni učitelé.

 



Bolaňos de Calatrava - město, kde se nachází španělská škola a bydleli zde studenti.



Toledo - historické město s 81 kostely.



Almagro - další z historických měst.



Castilla-La Mancha - rodná země Dona Quichottea.